Před víc jak měsícem dostali ministranti pozvání k turnaji:

Jak psáno na plakátku, tak se i uskutečnilo. Bojovalo celkem 7 mužstev, což dalo dohromady trochu víc lidí, než se běžně setkává na děkanátním setkání mládeže (tedy aby bylo jasno, tak 46 kluků v 7 mužstvech - tj. sešlo se nás skoro 60), které právě toho dne - o sv. Josefu - probíhalo ve většině arcidiecéze. Nicméně děkanát Hranice si už své setkání "odbyl" spolu s Valaškým Meziříčím, tak se mohli o slavíčské pouti na sv. Josefa potkat ministranti a jejich kamarádi z děkanátu Hranice. 

Hodně si cením toho, že v mnohých mužstvech to byli opravdu ministranti, zvláště Jindřichov, Soběchleby a Špičky, nicméně ministranti byli opravdu v každém týmu a to vždy nejméně 2.

Na začátku jsme se všichni sešli v kapli sv. Josefa ve Slavíči, která slavila svůj svátek a musím říci, že i pro Slavíč to byla jedna z nejslavnějších poutí (kdy jindy by se sešlo společenství v kapli hned 2x za den). Ráno tedy naplnili kapli ministranti a otec Petr Utíkal, který pak odpoledne měl i mši svatou, jim požehnal a povzbudil je k férovému sportování. Po tomto krátkém požehnání jsme přešli do sokolovny, kde krátce na to, než jsme se převlékli do sportovního začal velký turnaj.

Byl jsem také velice rád, že jsem na to nebyl sám a s organizací mi pomohli rodiče i samotní účastníci, takže bylo i občerstvení v podobě párků i sladkostí, o které se postaraly drahotušské rodiny - byl to výborný nápad, který si všichni pochvalovali. 

Účelem turnaje bylo, abychom se všichni setkali při modlitbě i sportu a abychom si opravdu dobře zahráli a poznali se, aby byl ten správný sportovní duch a myslím, že to všechno se podařilo. Uvědomil jsem si, že jsem s tím měl sice hodně starostí, ale to, co jsem neměl podchycené a zorganizované, s tím mi pomohli všichni, co tam byli. Velkou starost jsem si dělal i s tím, kdo bude rozhodcovat turnaje, protože já sám se na to fyzicky už moc necítím a navíc, kdybych musel ještě všechno zapisovat, organizovat i rozhodcovat, tak by se ten turnaj ještě pořádně protáhl. Nakonec po přihlášce kluků ze Soběchleb, kteří byli jednoznačně nejstarší, mě napadla myšlenka, že když je 7 mužstev, tak 2 budou hrát, někdo z dalšího mužstva bude rozhodcovat, ostatní mohou lehce trénovat a bude to dobré a zároveň (což bylo loni kritizováno) se vyhneme jakékoliv podjatosti rozhodčích a ukázalo se, že o to kluci i mají zájem, takže když jsem měl sehnanou píšťalku v rukou, byla v mých rukou opravdu jen velmi krátce. 

Docela jsem si toho utkání užil byť jsem viděl jen jediný gól a to v zápase, který jako jediný Drahotuše těsně prohrály nad Stříteží. Ač bylo i hodně boulí a razítek od míčku a nějaký ten natažený sval či prudký kontakt s protihráči, příp. i slzy bolesti či emoce z prohraných bitev, hrálo se velice pěkně. Každé mužstvo do toho turnaje dalo všechno to, co tam má být a díky za každého hráče, který hrál a obohatil tak tento již tradiční turnaj. 

Ještě bych rád poděkoval mužstvu ze Soběchleb, kteří vydrželi až do konce a účastnili se i skrovné poutní mše svaté za již podstatně menší účasti věřících, že přijali toto pozvání a udělali tu správnou tečku za turnajem. Podobně chtěli ještě i ministranti z Jindřichova, nicméně turnaj trval většinu aktivní části dne a tak nebylo špatné po vyhodnocení už jet domů a těšit se na nedělní mši svatou. Také dobře, že i ministranti z Ústí nakonec přenechali pohřeb, na který měli jet před koncem turnaje kolegům ministrantům a zůstali do konce turnaje. A za velkou vytrvalost patří poděkování i zřejmě nejmladšímu mužstvu ze Špiček, kteří ukázali svou statečnost také tím, že ty prohrané bitvy zvládli, možná i proto, že příště budou mít velkou šanci upevnit mužstvo a zvítězit. A také další poděkování klukům z Potštátu, kteří sice nesestavili svůj ministrantský tým, ale přijali, že budou hrát za kterékoli mužstvo, velice rychle se zkamarádili a byli opravdu dobří. Jo a také díky ještě otci Petrovi a farníkům a poutníkům ve Slavíči, že dali příležitost ministrantům a počkali chvíli (28 minut), až turnaj skončí, takže jsem pak mohl být i na celé mši svaté a pak společně se soběchlebským týmem si odpočinout v místní hospůdce u pozdního oběda.

Tak ještě dodám tabulky, abyste mohli zachytit alespoň trochu z té atmosféry. Fotky nedodám, neboť jsem nefotil a myslím, že se tam ani moc nefotilo. Ale jak vypadá florbal asi víte, tak si to zajisté představíte.

 

 Nicméně na okraj bych dodal ještě jednu poznámku, o které si myslím, že je velmi důležitá. I loni nás bylo 7 mužstev, přičemž letos Bohu díky se přidali právě ministranti ze Soběchleb a Jindřichova, z čehož vyplívá, že někdo chyběl, což mě velice mrzí.

Otec Petr říkal, že by to chtělo osobní pozvánku, nicméně to není v mých možnostech objíždět a obvolávat celý děkanát, tím méně ty, kteří prostě nepřijali pozvání a udělali si raději jinou akci. Musím říci, že žádné z mužstev jsem přímo osobně nezval a všichni přihlášení poslali přihlášku a chtěli přijet. Byli prostě pozvaní "jenom na dálku" a měli o to zájem, přijali i to dálkové.

Dokonce mnozí od té doby společně trénovali a byli tak i dobře připraveni k tomuto utkání. A třeba ministranti ze Soběchleb chtěli mít zrovna první ministrantskou schůzku a rozhodli se nakonec, že si ji zahájí tímto turnajem nebo ze Špiček se byli schopni domluvit s panem farářem jinak a také přijeli a myslím si, že nelitovali. Kluci z Potštátu měli dokonce odpoledne zápas, tak se rozhodli alespoň dopoledne pomoci v týmech ministrantů. Někteří měli i rodinné oslavy, které z turnaje pak i stíhali a myslím, že takových důvodů, proč kdo mohl nebýt bylo i víc a přesto přišli se společně setkat i utkat.

Prostě, kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. To docela platí. Ale doufám, že všichni chceme směřovat ke Kristu a toto utkání může být jeden z bodů na této cestě, ale ne jediný.

Ano, pozvání, tím lépe osobní, je velmi důležité, ale stejně tak důležité je na pozvání odpovědět a vyjádřit své chtění a aby nezůstalo jen u chtění, tak to doplnit i skutkem a přijet. Jsem tedy také rád, že ti, kteří se přihlásili sotva vyšla první informace (ještě ani ne plakát), tak skutečně všichni i přijeli.

A pak mě připadá důležité napsat, že tento turnaj jsem organizoval rád a poděkovat klukům z Partutovic, že jako první projevili zájem o to, aby turnaj byl. Tedy ten zájem nevychází ani ode mě, ale od ministrantů a jsem rád, že v tom nejsem sám.